Zůstal jsem stát jako přimražený na okraji verandy a zíral na podivnou věc napůl ukrytou pod uvolněným dřevěným prknem. Na první pohled ani nevypadala skutečně. Byla oteklá, světle růžová a v tlumeném odpoledním světle se leskla takovým způsobem, až se mi okamžitě sevřel žaludek. Mozek mi začal předbíhat logiku a představoval si jednu děsivou možnost za druhou. Vypadalo to znepokojivě živě, jako něco, co by rozhodně nemělo růst pod mým domem.
Několik dlouhých vteřin jsem se nemohl ani pohnout. Každý instinkt mi říkal, abych ustoupil a předstíral, že jsem nic neviděl. Jenže zvědavost smíšená se strachem má na člověka zvláštní vliv. Nakonec jsem vytáhl telefon a pomalu se přibližoval, krok za krokem, přičemž při každém dalším kroku mi běhal mráz po zádech. Čím blíž jsem byl, tím hůř to vypadalo. Povrch působil měkce a masitě, téměř jako by pod hlínou a vlhkostí pulzoval. Okamžitě se mi v hlavě začaly honit představy parazitů nebo nějaké děsivé nákazy, která se každou chvíli chystá propuknout.
Ve snaze uklidnit se jsem pořídil roztřesenou fotografii a poslal ji bratrovi s nadějí, že okamžitě pozná, co to je, a bude se mi smát, že přeháním.
Místo toho mi o několik sekund později přišla odpověď:
„Proboha, CO TO JE?“
